Zpět na seznam textů
Blues prázdné lavice
/Lukáš Fišer/Lukáš Fišer/
Na lavičce v parku
dlouho sedí,
na nic se neptá,
zná odpovědi.
Nejhorší ze života
je vždycky jenom
samota.
Těžká jak rána
trosečníka,
těžko se na ni
nějak zvyká,
pondělí či sobota,
pořád stejná
samota.
Kolemjdoucí
kolem jdou,
k nebi oči
nezvednou.
metaři vozík
zavzlykal :
„Život není muzikál.“
Na lavičce v parku
už je místo,
nikdo nic nemá
navždy jisto,
obloha šedne do černa,
rozsvítí se
lucerna,
rozsvítí se
lucerna,
rozsvítí se
lucerna.